Březen 2016

19. 3.

19. března 2016 v 11:13 | Casey |  Zápisník
Ahoj slečny, moc se omlouvám, že se teď ozývám tak málo :/ Jako by nestačilo, že jsem před pár dny zjstila, že v pondělí a ve středu píšu zápočet, ale ještě mě skolila nemoc. Mám pocit, že nic nestíhám, takže pořád píšu plány, ty poté opět přepisuju a vlastně se cítím trochu ztracená :D Díky bohu za to, že nemám chlapa, to bych opravdu nestihla nic. Jen je problém, že mám pocit, že jak se snažím věnovat a dosáhnout tolika věcí, že vlastně nic nedělám pořádně...takže ve výsledku nebudu mít nic :')
Takže co se týče jídelníčků, váhy a cvičení, tak to teď bylo dost nalevačku. Jedla jsem stejně - zdravě a cca 1850kcal, ale pohyb byl nulový. Na druhou stranu jsem ale nechtěla raději ubírat kalorie, aby u mě nepropuklo nějaké ZP nebo tak :/ Mám z toho respekt.
Ale něco skvělého se vlastně stalo - přihlásila jsem se s kamarádkou na ten noční běh a dokonce jsem minulý týden uběhla asi 8,5km. Nechápu jak, když předtím to bylo ušmudlaných 2,5 a 4km, ale je fakt, že jsem už 3km před domem mlela z posledního :D ale co, mám ještě měsíc a něco. Ale to je taky další věc, prostě jsem mohla ještě rok počkat, ale ne, já si řeknu, že to chci letos, takže musím chodit "trénovat", abych těch 10km vůbec nějak dala.

Miluju♥

Born This Way

11. března 2016 v 8:38 | Casey |  Zápisník
Zdravím slečny, dnešní článek jsem se opět rozhodla pojmout trochu jinak než deníčkovsky. Posledních pár dnů jsem hodně přemýšlela nad sebeláskou/sebenenávistí (bože, jak je ta hranice mezi nima někdy tenká). Vlastně se k tomuto tématu váže i můj uplynulý týden a tak trochu mě to vedlo k sepsání předchozího článku. Zmiňovala jsem se v něm o mém boji s anorexií, který je zdánlivě už pár let vyhraný. Ale slovo zdánlivě je zde víc než na místě, o čemž mě přesvědčilo i několik předchozích dní.

Začalo to už před pár týdny a moje dny byly jako na houpačce. Jak jsem sem psala články, tak bylo zrovna vše v pohodě, ale střídalo se to i s horšími dny. Tenhle kolotoč začal v sobotu minulého týdne. Přišla jsem domů z práce v 8 večer a zamířila za našima a návštěvou do obýváku, dobře jsem se bavila a ani nepostřehla, že uždibuju už několikátý kousek buráků....ty byly vždycky moje oblíbené. Po odjezdu návštěvy jsem, už víc vědomě šáhla po šnecíh z listového těsta a chlebíčcích. Je třeba uvést, že bych nikdy nesnědla celý kousek, zůstal mi zvláštní návyk, takže jen oberu vajíčko, šunku, okurku, papriku a ze šneků jen vnitřek (prostě vnitřní potřeba ušetřit kalorie...to že toho člověk sní kvanta, takže je to k ničemu, to už je věc jiná), prostě zlozvyk jako každý jiný. Potom jsem se vrhla na pytlík slaných preclíků..takových jiných, chutnali vážně skvěle. Prostě jsem se trošku utrhla ze řetězu. Nebylo to žádný ZP, protože tohle byla tak 1/5 toho, co člověk v ZP sní. Nevadilo mi to, vlastně mi bylo celkem příjemně....na chvíli. O pár hodin později jsem už seděla s mobilem v ruce a cvakala plán na jídelníček na další den. Samozřejmě o hodnotě 1000kcal, protože jsem se přejedla, takže žádných 1900 jako obvykle. Tak bylo sepsáno a tak bylo další den dodrženo. A i ten další. Jenže potom se to zvrtlo a já si u babičky zase dala navíc hrst slaných tyčinek a misku fazolek na smetaně. Výčitky. Plánování jídelníčku o 800kcal. A co by se dělo? Zase to samé. Jako by to nestačilo, tak jsem samozřejmě "za trest" každý den šla do posilky a potom chodila třeba 3 hodiny po venku. Prostě blbec. Došlo mi, že to asi takhle nebude to pravý, vzhledem k tomu, že jsem potom byla akorát každý den vyčerpaná už od rána a doslova odkázaná na nepřetržitou konzumaci kafe.

Když to takhle čtu, zní to jako můj režim před rokem a půl, kdy jsem se snažila urychleně shodit z těch "šílených a naprosto katastrofálních" 65kg. Jak to dopadlo? Přibrala jsem na 75kg. Takže tak. Sice to podle kalkulaček není možný, vždyť jsem v rámci týdne víc spálila, než přijala, ale ono to takhle nefunguje. Tělo je v neustálém stresu a tak ukládá a ukládá.
Jíte málo = stresujete tělo = tělo si bude ukládat tuk
Spíte málo = stres = ukládání tuku
Moc pohybu, špatný pitný režim, problémy doma či ve škole/práci, málo odpočinku = stres = ukládání tuku

Je to celkem jednoduchá rovnice, ze které plyne, že kašlat na své zdraví jen kvůli vzhledu se nevyplácí a ve výsledku to ten vzhled ještě zhorší.

Svůj kolotoč jsem rozsekla ve středu, kdy jsem i přes vysoký příjem předchozího dne, nastolila klasických 1850kcal. A budu tak pokračovat. Ranní váha byla 72,6kg, což znamená, že jsem za tenhle týden nic nepřibrala...ale ani neshodila, což je škoda, protože kdybych v neděli jela normálně jakoby nic, tak jsem mohla mít i méně. Navíc jsem doslova promarnila spoustu času, který jsem mohla věnovat učení, přátelům nebo i pitomému seriálu.

A to jsem ještě zapomněla zmínit, že už jsem druhým týdnem chodila do školy jen na opravdu povinné předměty, kde máme 100% docházku. Tak moc jsem se cítila špatně, tlustě, odporně. Chtěla jsem být sama, nejlépe si pouštět depresivní písničky nebo filmy o PPP, prostě jako za starých časů.

Jsem moc ráda, že jsem se z toho tak rychle vymanila. Včera jsem byla v plavkách a necítila jsem se odporně ani tlustě, ale prostě normálně. A o to jde.

Můj život s PPP - 1. díl anorexie

5. března 2016 v 22:20 | Casey |  Zápisník
Osamněný, sebenenávist, neustálá ospalost, bloudění životem bez cíle, tělo bez života. To vše pojí tři slova - porucha příjmu potravy. Zní to krásně? Že ne? Tak proč stále tolik dívek doslova toužé po anorexii? Proč se snaží nutit do hladovek a doufají, že je "ana" ovládne? Ze začátku mnohým připadá až éterická vyhublost a ohromná kontrola nad sebou samým jako dokonalá, ale ve skutečnosti je to pravý opak. Je to problém, nemoc, nová složka osobnosti, která pokud se ve vás uhnízdí, bude s vámi pravděpodobně až do konce života, ať chcete nebo ne. Ačkoliv se z 80% slečen (ačkoliv dnes PPP postihuje i mnoho chlapců) chce nakonec opravdu vyléčit, není jich mnoho, kdo to skutečne dokáže na 100%. Někdo se uzdraví úplně, někdo to potlačí natolik, že se ten pocit, ten hlas vrací pouze někdy. Ale většina tím bude bohužel navždy poznamenaná. Už nikdy neuvidí pouze skvělé jídlo, ale uvidí kalorie, množství tuku co právě jí, a málokdy si jen tak zasportují bez myšlenky na to, že vlastně zrovna spálili 400kcal. A ačkoliv to zní jakkoliv šíleně, slečny, které si přejou anorexií trpět, tak tohle vědí. Ale vědět neznamená cítit. Samozřejmě je zezačátku úžasné zhubnout za pár měsíců desítky kil, ale nakonec ty následky každého dostihnou. Vypadávání vlasů, otlačeniny, bolest při sezení (i na měkkých sedačkách), kazení zubů, lámání a odpadávání nehtů, křupání kloubů, rozpad chrupavek, růst více chlupů úplně všude. Moct se pohybovat poouze s chodítkem už ve 40 letech, lepit si zubní protézu třeba už ve 30. Pořád vám to zní dokonale? "Je to strašné, ale to MNĚ se nemůže stát!". Pokud jste si něco takového řekli, tak vás zklamu, protože KAŽDÝ bude mít nějaké následky. Někdo horší, někdo méně...což se neodráží pouze v tom, jak dlouho jste své tělo mučili. Někoho to postihne už po roce, někoho až po 5 letech, ale následky přijdou, věřte mi.


Dnes vám nebudu ale psát o tom, jak se obecně PPP dělí, jak vznikají, projevují se, nebo jak se dají léčit, dnes přicházím s mým vlastním příběhem.





4. 3.

4. března 2016 v 15:23 | Casey |  Zápisník
Ahoj všichni :))
Teď si nejsem jistá, kdy jsem se vážila, jestli v pondělí nebo úterý, ale váhu jsem sem asi nepsala...ukázala 72,5kg hurá :) Mám hroznou radost...ale tak nekončíme, snad mi ta váha bude dělat radost i dál :) Znovu se zvážím asi až v pondělí, nejsem si jistá. Ale přece jen to vážení nemám ráda, takový stres :D