Born This Way

11. března 2016 v 8:38 | Casey |  Zápisník
Zdravím slečny, dnešní článek jsem se opět rozhodla pojmout trochu jinak než deníčkovsky. Posledních pár dnů jsem hodně přemýšlela nad sebeláskou/sebenenávistí (bože, jak je ta hranice mezi nima někdy tenká). Vlastně se k tomuto tématu váže i můj uplynulý týden a tak trochu mě to vedlo k sepsání předchozího článku. Zmiňovala jsem se v něm o mém boji s anorexií, který je zdánlivě už pár let vyhraný. Ale slovo zdánlivě je zde víc než na místě, o čemž mě přesvědčilo i několik předchozích dní.

Začalo to už před pár týdny a moje dny byly jako na houpačce. Jak jsem sem psala články, tak bylo zrovna vše v pohodě, ale střídalo se to i s horšími dny. Tenhle kolotoč začal v sobotu minulého týdne. Přišla jsem domů z práce v 8 večer a zamířila za našima a návštěvou do obýváku, dobře jsem se bavila a ani nepostřehla, že uždibuju už několikátý kousek buráků....ty byly vždycky moje oblíbené. Po odjezdu návštěvy jsem, už víc vědomě šáhla po šnecíh z listového těsta a chlebíčcích. Je třeba uvést, že bych nikdy nesnědla celý kousek, zůstal mi zvláštní návyk, takže jen oberu vajíčko, šunku, okurku, papriku a ze šneků jen vnitřek (prostě vnitřní potřeba ušetřit kalorie...to že toho člověk sní kvanta, takže je to k ničemu, to už je věc jiná), prostě zlozvyk jako každý jiný. Potom jsem se vrhla na pytlík slaných preclíků..takových jiných, chutnali vážně skvěle. Prostě jsem se trošku utrhla ze řetězu. Nebylo to žádný ZP, protože tohle byla tak 1/5 toho, co člověk v ZP sní. Nevadilo mi to, vlastně mi bylo celkem příjemně....na chvíli. O pár hodin později jsem už seděla s mobilem v ruce a cvakala plán na jídelníček na další den. Samozřejmě o hodnotě 1000kcal, protože jsem se přejedla, takže žádných 1900 jako obvykle. Tak bylo sepsáno a tak bylo další den dodrženo. A i ten další. Jenže potom se to zvrtlo a já si u babičky zase dala navíc hrst slaných tyčinek a misku fazolek na smetaně. Výčitky. Plánování jídelníčku o 800kcal. A co by se dělo? Zase to samé. Jako by to nestačilo, tak jsem samozřejmě "za trest" každý den šla do posilky a potom chodila třeba 3 hodiny po venku. Prostě blbec. Došlo mi, že to asi takhle nebude to pravý, vzhledem k tomu, že jsem potom byla akorát každý den vyčerpaná už od rána a doslova odkázaná na nepřetržitou konzumaci kafe.

Když to takhle čtu, zní to jako můj režim před rokem a půl, kdy jsem se snažila urychleně shodit z těch "šílených a naprosto katastrofálních" 65kg. Jak to dopadlo? Přibrala jsem na 75kg. Takže tak. Sice to podle kalkulaček není možný, vždyť jsem v rámci týdne víc spálila, než přijala, ale ono to takhle nefunguje. Tělo je v neustálém stresu a tak ukládá a ukládá.
Jíte málo = stresujete tělo = tělo si bude ukládat tuk
Spíte málo = stres = ukládání tuku
Moc pohybu, špatný pitný režim, problémy doma či ve škole/práci, málo odpočinku = stres = ukládání tuku

Je to celkem jednoduchá rovnice, ze které plyne, že kašlat na své zdraví jen kvůli vzhledu se nevyplácí a ve výsledku to ten vzhled ještě zhorší.

Svůj kolotoč jsem rozsekla ve středu, kdy jsem i přes vysoký příjem předchozího dne, nastolila klasických 1850kcal. A budu tak pokračovat. Ranní váha byla 72,6kg, což znamená, že jsem za tenhle týden nic nepřibrala...ale ani neshodila, což je škoda, protože kdybych v neděli jela normálně jakoby nic, tak jsem mohla mít i méně. Navíc jsem doslova promarnila spoustu času, který jsem mohla věnovat učení, přátelům nebo i pitomému seriálu.

A to jsem ještě zapomněla zmínit, že už jsem druhým týdnem chodila do školy jen na opravdu povinné předměty, kde máme 100% docházku. Tak moc jsem se cítila špatně, tlustě, odporně. Chtěla jsem být sama, nejlépe si pouštět depresivní písničky nebo filmy o PPP, prostě jako za starých časů.

Jsem moc ráda, že jsem se z toho tak rychle vymanila. Včera jsem byla v plavkách a necítila jsem se odporně ani tlustě, ale prostě normálně. A o to jde.



Dneska ráno jsem se vzbudila už v 6:30, i když školu mám ve čtvrtek a v pátek jen 1x za 14 dní. V klidu jsem si četla, nasnídala se, chvíli se učila a potom jsem si šla ukízet. Když jsem tak koukala do šatníku, zahlédla jsem věci, které jsem měla vloni v létě (jakože v roce 2014), kdy jsem měla těch 65kg. Ty věci mi jsou stále...teda až na kraťasy, což beru jako plus, vzledem k tomu, jak usilovně na tom zadku v posilně makám :D. V šatech nevypadám dokonce nijak špatně, až na ty boky, které by na těch 65kg už byly asi pryč. Takže to je můj cíl - 65kg.

Ale to není vůbec to, co sem chtěla zmínit. Jde o to, že minulý týden jsem se při 72,5kg doslova nenáviděla a tehle si při 72,5kg říkám, že vypadám celkem dobře až na pár drobností. Takže ano, vše je v hlavě.
A právě na psychice hrozně záleží i při hubnutí, protože sebenenávist je opět jen další stres. Půjčím si, co zmínila ve videu má oblíbenkyně Lúmenn. Vemte si, že byste celý život měli strávit s někým, koho strašně nenávidíte. Byl by všude, kam se hnete. Ráno byste vstali a byl by tam. Jeli byste do školy, byl by tam. Přišli byste unavení domů a on byl stále u vás. Co by bylo lepší, stále toho člověka nenávidět, rozčilovat se, jak je odporný, tlustý, hloupý, nepříjemý a jak vám otravuje život, nebo by bylo lepší ho začít mít rád, začít si na něm hledat nějaké klady a zkrátka změnit přístup? Vždyť ta nenávist by byla tak vyčerpávající, zatímco láska k tomu člověku by byla naopak velmi příjemná a vy byste byli vlastně šťastni, že tam je. Asi tušíte, že tou další osobou jste vlastně stále vy. Není nikdo jiný, s kým byste museli být celý život a je jen na vás, zda vám to bude nebo nebude příjemné.

No, napsala jsem to zmateně...video z její přednášky je zde.

Jsou tu i četné knížky, co vám můžou sloužit jako taková berlička, ale mně se osobně nikdy neosvědčily. Ani ten slavný Nejvyšší princip, který se dušuje, že je úplně jiný než ostatní knihy tohoto typu a který se mi zdál opravdu jiný - sto milionkrát nudnější.

Kam tímhle článem mířím. Jsou věci, které nezměníte. Ano, můžete zhubnout a budete se sebou třeba i spokojenější...ale co mezitím? Budete se třeba rok nenávidět jen proto, že nemáte "vysněnou" váhu? Není lepší si ten život užívat už teď? Vždyť i hubnutí může být radost. Já třeba sport strašně zbožňuju - od posilování, přes plavání až po jógu. Ale hranice mezi vášní a posedlostí je moc tenká. Cvičit dvoufázově NENÍ v pořádku. Dokonce ani cvičit 7x nebo 6x v týdnu není v pořádku. Musíme myslet na naše tělo a nestresovat ho, protože by to mělo naopak negativní vlivy - stres, únava, přibírání, otrávenost, nepříjemnost na okolí. Byla jsem schopná posilovat 5x v týdnu přes 1,5h a o víkendu chodit běhat + procházky co nejvíc. Takhle, procházky jsou prospěšný kvůli světlu - světlo pro buňky = více energie + vstřebávání vápníku a tak. Ale nesmí se to přehánět...půl hodinka, dvacet minut bohatě stačí.
Můj kompromis? 3x týdně posilovna (2x nohy, které cvičím děsně ráda, 1x týdně hořejšek, aby ty svaly nezmizely :D),1x týdně běh, protože musím trénovat na ten závod a 1x týdně plavání a 1x jóga...i když to jsou spíš moje způsoby relaxace.

Kadžý máme něco, co chceme za každou cenu změnit, ale nejde to. Nesnáším svůj širokej pas. Mám dvě možnosti, buď budu nesnášet svůj tvar kostry a litovat se, že zrovna já jsem se nenarodila s úzkým hrudním košem a jsem kvůli tomu vlastně méněcenná proti holkám, které úzký pas mají (to samozřejmě nemyslím vážně). Nebo můžu zamakat na spodní části těla a zádech, aby se trochu rozšířila a pas se opticky zúžil. Taky nesnáším, že mám chlapské paže - hodně dlouhé a k tomu ruce jak trsy banánů (to bylo v nějakým filmu :D myslím, že v Těžce zamilován). Takže zase, buď se budu nesnášet a schovávat se kvůli tomu doma, cítit se nejistě na veřejnosti, protože určitě každý kouká na to, jaké mám ruce. Nebo můžu prostě zamakat na jiných věcech, udělat z nich své přednosti a odlákat pozornost od rukou. Nelakovat si nehty a nenosit náramky, aby to zbytečně nepoutalo a vše bude v pohodě. I když ze všeho nejjednodušší je si říct, že vlastně dlouhé ruce můžou být výhoda. Mám v nich větší sílu, dosáhnu daleko...kdybych chtěla být zloděj, tak jsou vlastně obrovská výhoda! (:D)

Neustále přemýšlení nad tím, proč zrovna my jsme ty horší, ošklivější a hloupější, nám zbytečně bere energii a chuť do života. I když jsou třeba anorektičky "dokonale vychrtlé" jako víly, tak s nima beztak nikdo nevydrží. Proč být s holkou, co je jen uzlíček nervů, řeší každý drobek a hlavně je jak prázdná schránka? To je přesně to, jak bych svou minulost popsala - prázdná schránka. Člověk si vzpomene, kolik v tu dobu vážil v jaké období a dál? Nic.

Dnes jsem někde slyšela, že nejvíce lidi na smrtelné posteli litují toho, že žili život tak, jak si přálo jejch okolí, ne jak si přáli oni. Ale takhle nemusíme přece dopadnout. Co skutečně chcete? Proč hubnete? Jestli jen kvůli tomu, že se bojíte, že vás bude někdo urážet kvůli pár kilům navíc, tudíž abyste měli klid, tak možná hubnutí není pro vás. Možná byste měli tu energii a čas věnovat něčemu jinému, protože vy netoužíte po štíhlosti, ale po klidu. A to je něco, čeho se dá dosáhnout i jinými způsoby, než hubnutím.

A havně si neříkejte "až budu hubená, bude vše jiné". Nebude. Nikdy to takhe není. Pokud to sebevědomí nemáte teď, tak s nižší váhou nepřijde. Je jedno, jestli sedí schoulená v rohu dívka s 50 nebo 70 kily. Jde o to, že pořád sedí v tom rohu, kde si jí nikdo buď nevšimne a nebo ji ignorují, protože působí depresivně. Nikdo se přece nebude zahazovat s člověkem, který si neváží sám sebe, je neustále pesimistický a vidí svět jen jako místo plné utrpení.

Zkrátka nebuďme na sebe a své tělo hnusní a uvědomme si, co nám právě naše tělo umožňuje - věnovat se našim zájmům, sportu, vzdělávat se,...ráno vstát vůbec z postele. Někomu se zdají jeho nohy odporné, ale co by někteří dali jen za pár těch "odporných" nohou, aby se mohli zdvihnout z kolečkového křesla, kdykoliv se jim zachce.

Mám pocit, že se ten článek zhoupl jinam, než jsem zamýšlela. A taky že je dlouhý, úplně šíleně...takže ho asi nikdy nepřečte :D Je to trochu volný proud myšlenek, ale chtěla jsem to nějak sepsat. A neslibuju, že je to naposledy, protože člověk má každou chvilku osvícenský pocit :D Znáte to.

Tak aspoň tu dám písničku, která to vyjádří líp než ten zmatený článek :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rezzy Rezzy | Web | 11. března 2016 v 10:36 | Reagovat

Náhodou je to super článek a vůbec mi nevadí, že je dlouhý :) Líbí se mi tvoje myšlenky. Je super, že uvažuješ takhle, myslím, že jsi opravdu na dobré cestě! Někdy si teď říkám, jak jsem byla fakt blbá, když jsem v patnácti třeba měla 57 kilo a viděla se jako tlustá bečka a zhubla na těch 44... co bych teď dala za 57 kilo! Mít je, tak už na hubnutí kašlu. Jenže to je taky chyba! Si myslím... uvažovat takhle... snažím se mít ráda sama sebe i teď, kdy vážím víc. Občas se kouknu do zrcadla a říkám si, není to taková hrůza, jak jsem si vždycky myslela, mít přes šedesát kilo... Chci sice zhubnout, to jo, ale žádné šílenosti zase... Váha nesmí být tím hlavním. Tím hlavním by přece měl být život - naše radosti, rodina, přátelé, věci, co nás baví... Jak píšeš, taky jsem byla jako prázdná schránka. Nedávno jsem koukla na nějakou starou fotku a přesně se mi hned vybavilo, kolik jsem tehdy vážila. Jak ráda bych si místo toho vzpomněla na to, co hezkého jsem ten den prožila... Takže teď chci myslet jinak. Jako ty :)

2 Brixie Brixie | Web | 11. března 2016 v 10:57 | Reagovat

Vážně moc pěkně napsané, mluvíš mi z duše :) a je úžasné, že sis to uvědomila.

3 Marlene Marlene | Web | 11. března 2016 v 12:16 | Reagovat

Ďakujem pekne. Áno prešla a teraz keď čítam tvoj článok, tak samovoľne pokyvujem hlavou na znak súhlasu :) Máš pravdu. Nielen že si to krásne sformulovala ale úplne si vystihla podstatu. Ja si dávam viac zabrať, jogu cvičím takmer každý deň, ale je to pre mňa naozaj relax a niekedy to skončí len pri meditácii a pozdrave slnka. Behať chcem tiež aspoň 5-6 krát, ale ja nešprintujem, dávam si voľné tempo a úžasne ma to nabudí no nového dňa alebo si vyčistím myseľ, keď idem behať až večer. Milujem šport a chcem aby bolo moje telo krajšie, no mám radosť zo samotnej cesty k cieľu, baví ma to. S mojím obdobím anorexie sa to nedá porovnať...
A aby som ti odpovedala:  chodila som na začiatku na kurzy jogy, potom som prešla k mierne pokročilým a potom som to musela nechať, lebo to vrcholila ana a ja som už nevládala snáď ani dýchať. Teraz cvičím doma sama, čerpám z toho, čo som sa naučila na kurzoch a potom mám DVD od Fredy Ayisi a sem tam cvičím s ním. Je to veľmi dobre spracované, vysvetlené úplne dopodrobna. Fredy je super :)

4 letmebebeautiful letmebebeautiful | 13. března 2016 v 19:49 | Reagovat

Děkuju ti za tenhle článek, upřímně, něco takového jsem si dneska opravdu chtěla přečíst:) Půlku věcí které zmiňuješ mám snad stejně, mezi toto hranicí mít se rád a nenávidět se přeskakuju už hrozně dlouho a co jsem si to uvědomila tak to je třeba rok a něco ale stále se mi nepodařilo to uplně "vyřešit" je to prpstě na dýl, ale hodně i v tom pomohla ta jóga:) Něco jsem chtěla, jen si vzpomnět.. už vím:) To s tou schránkou je přesně pocit, který nepochopil můj brácha (jediný člověk z rodiny, který ví) když jsem se mu to snažila vysvětlit, nepochopil, že v letech, kdy jsem si měla dělat "nové" a jiné a víc kamarádů (socializovat se) jsem prostě byla akorát schránka plná jídelníčků, vymýšlení, měření a plánování ať už to bylo cokoli.(S pasem a rukama jme na tom nejspíš hodně stejně a moc se mi líbí, jak se to snažíš brát:)) Je moc dobře, že jsi se z toho dostala po týdnu, snad už v tom zase nejsi teďka, to by mě mrzelo a taky se mi líbí, jak máš rozmanitý pohyb:) Ten jsem teď začala brát víc jako prostředek pro zdokonalení a zvětšení spektra možností, které se s ním dají provádět (tím myslím třeba v té józe zrovna)
Určitě jsem chtěla ještě něco, ale už nevím, co to bylo tak se měj a drž se!:)

5 Lucie Lucie | Web | 17. března 2016 v 20:46 | Reagovat

Taky mi vůbec nevadí, že byl článek dlouhý, naopak. Tvoje myšlenky se mi moc líbí a celkově jsem se v mnohých věcech v článku našla...
Bohužel hlavně v té první polovině, kdy se cítím poslední dobou přesně tak. :/
Taky se mi nechce ani nikam chodit, protože si připadám odporně, tlustě, hnusně... a akorát si vyčítám každé jídlo navíc, které sním.
Je to šílený.. a přitom je člověk už dááávno z anorexie pryč.. ale ten stres okolo hubnutí je tu pořád.
Co se týče té hranice mezi sebeláskou a sebenenávistí, tak to taky zažívám téměř denně, chvíli se cítím, že to není tak hrozný a mám se celkem ráda... vzápětí se někde vidím a nejradši bych ani nebyla.
A o prázdné schránce v období anorexie - přesně vím, o čem píšeš.

Jsem moc ráda, že jsi se z toho zase vzpamatovala a uvědomuješ si věci, které popisuješ dále. :)
Takhle je důležité myslet! ;) Působí to pozitivně a je fakt, že to bychom se měly naučit asi všechny přistupovat k věcem takto. Pak věřím, že by to bylo všechno mnohem jednodušší.
Ještě jednou děkuji za tenhle článek. Zase mi trochu otevřel oči. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama