Můj život s PPP - 1. díl anorexie

5. března 2016 v 22:20 | Casey |  Zápisník
Osamněný, sebenenávist, neustálá ospalost, bloudění životem bez cíle, tělo bez života. To vše pojí tři slova - porucha příjmu potravy. Zní to krásně? Že ne? Tak proč stále tolik dívek doslova toužé po anorexii? Proč se snaží nutit do hladovek a doufají, že je "ana" ovládne? Ze začátku mnohým připadá až éterická vyhublost a ohromná kontrola nad sebou samým jako dokonalá, ale ve skutečnosti je to pravý opak. Je to problém, nemoc, nová složka osobnosti, která pokud se ve vás uhnízdí, bude s vámi pravděpodobně až do konce života, ať chcete nebo ne. Ačkoliv se z 80% slečen (ačkoliv dnes PPP postihuje i mnoho chlapců) chce nakonec opravdu vyléčit, není jich mnoho, kdo to skutečne dokáže na 100%. Někdo se uzdraví úplně, někdo to potlačí natolik, že se ten pocit, ten hlas vrací pouze někdy. Ale většina tím bude bohužel navždy poznamenaná. Už nikdy neuvidí pouze skvělé jídlo, ale uvidí kalorie, množství tuku co právě jí, a málokdy si jen tak zasportují bez myšlenky na to, že vlastně zrovna spálili 400kcal. A ačkoliv to zní jakkoliv šíleně, slečny, které si přejou anorexií trpět, tak tohle vědí. Ale vědět neznamená cítit. Samozřejmě je zezačátku úžasné zhubnout za pár měsíců desítky kil, ale nakonec ty následky každého dostihnou. Vypadávání vlasů, otlačeniny, bolest při sezení (i na měkkých sedačkách), kazení zubů, lámání a odpadávání nehtů, křupání kloubů, rozpad chrupavek, růst více chlupů úplně všude. Moct se pohybovat poouze s chodítkem už ve 40 letech, lepit si zubní protézu třeba už ve 30. Pořád vám to zní dokonale? "Je to strašné, ale to MNĚ se nemůže stát!". Pokud jste si něco takového řekli, tak vás zklamu, protože KAŽDÝ bude mít nějaké následky. Někdo horší, někdo méně...což se neodráží pouze v tom, jak dlouho jste své tělo mučili. Někoho to postihne už po roce, někoho až po 5 letech, ale následky přijdou, věřte mi.


Dnes vám nebudu ale psát o tom, jak se obecně PPP dělí, jak vznikají, projevují se, nebo jak se dají léčit, dnes přicházím s mým vlastním příběhem.







Jak to všechno začalo
Jako malé dítě, jsem byla velmi veselá a společenská. Každý den jsem si hrála s kamarády, lítala po venku a smála se od rána do večera. Na základní škole jsem si začala s kamarádkami kupovat spousty skladkostí a slaných pochutin a zapíjet je džusem nebo colou. Často na to padlo celé moje kapesné. Ačkoliv jsem tloustla a mamka mi musela kupovat čím dál větší velikosti, stále jsem měla spoustu kamarádů, dokázala si bezstarostně užívat života a občasné poznámky na svou postavu hravě ignorovala. Bylo mi to zkrátka jedno. Navíc jedna z mých nejlepších kamarádek byla ještě o trochu tlustší a vůbec se tím netrápila, tak proč bych já měla. Bylo to prostě normální dětství a užívala jsem si ho plnými doušky.
Pak jsem ale začala dospívat. Někteří lidé se mi smáli. Dokonce i učitelka si na mě zasedla a měla pořád poznámky k mé postavě. Například při třídním focení přede všemi řekla, ať se příkrčím v zadní řadě, ať není vidět moje břicho, nebo při tělocviku při rozcvičce z ničeho nic "zatáhni břicho ženská". Vlastně i táta mi občas ze srandy říkal "ty moje velrybko, můj malej metráčku…", ale věděla jsem, že to nemyslí nijak zle, říkal to láskyplně...ale. Nikdy jsem si nestěžovala. Nechtěla jsem, by lidé viděli, že mě to dokáže rozhodit, a tak jsem jen nahodila úsměv a dále přede všemi hrála tu bezstarostnou holku.
+-11 let

Jednoho dne po Vánocích jsem se rozhodla zvážit. Vyndala starou váhu a setřela obří vrstvu prachu, která na ní padla během více než roku nevážení. Najednou se mi to ani nechtělo vědět, věděla jsem, že to asi nebude moc dobré. Přece jen vánoční svátky, cukroví všude a navíc týden u babičky, kde to vždycky byla tak trochu výkrmna (a proto jsem tam tak ráda v dětství jezdila). Nastala dlouhá chvíle vnitřního rozkolu a přemlouvání....a potom hrůzný zážitek. Ve 13 letech jsem vážila 80kg. Došlo mi, že to, že mám silnější kamarádku, ze mě štíhlou neudělá. Následovalo období odříkání všeho, co se mi zdálo špatné. To nestačilo. Ještě aby, pila jsem džusy po litrech v domnění, že když jsou z ovoce, jsou dietní…ruku na srdce, koho tahle blbost taky nenapadla. Nebo třeba ochucené minerálky, vždyť je to jen voda. Jednoho dne jsem si zapnula internet a zadala do vyhledávače…'jak rychle zhubnout". Nakonec jsem strávila celou noc u pro-ana blogů. Ovšem, tohle nebylo pro mě, ale i tak se mi spousta těchto "cenných" informací usadila někde v tajném šuplíčku mé hlavy. Tak nějak uplynul rok během kterého jsem zkoušela "zdravou" stravu, tukožroutskou dietu, třídenní ovocnou dietu....a spoustu dalších nesmyslů, o kterých již každý slyšel, anebo je dokonce už i vyzkoušel. Tak nějak jsem se během této doby s těží doškrábala na číslo 75. Poté jsem ale po oslavě kilo přibrala a to byl ten signál, aby se "cenné" informace probraly ze své dřímoty.
cca 77kg

A jak to bylo dál - aneb od šťastného dítěte k sebenenávisti
Do 17. narozenin jsem hubla ještě docela "zdravě". Občas jsem sice radši půl dne nejedla, když jsem se ráno najedla hodně, ale to se dalo snést. Prostě klasické blbnutí. Sice jsem už do té doby začala trochu omezovat kontakt s okolím, ale nic radikálního. Od půlky srpna 2012 to ale nabralo rychlý spád. Už mě nebavilo to plácání mezi 63 a 68 kily. Srpen, září a půlka října byly ještě mírumilovné proti tomu, co nastalo dál. Redukovala jsem a redukovala příjem jídla. Na snídani měla vždy půlku cereální kaiserky s plátkem kuřecí šunky a druhou půlku na svačinu, i když jsem měla školu třeba do 16:15. Když jsem se chtěla hodně rozšoupnout, dala jsem si místo šunky vrstvičku cottage či přidala kousek zeleniny. Obědy nebyly o nic lepší. Buď jsem z něj snědla to, co se mi zdálo přijatelné - dvě, tři brambory nebo horní vrstvičku masa (dolní ne, co kdyby mamka při vaření použila tuk a on tam zůstal), a nebo šel rovnou do igelitového pytlíku. K večeři jsem si dala třeba půlku jogurtu, a nebo dvě mrkve. V té době se mi staly igelitové pytlíky nejlepšími kamarády. 2x týdně jsem přespávala u babičky a ta mi vždycky obědy přilepšovala o spoustu oleje, vepřové maso, bramborovou kaši nebo dokonce sádlo. I když seděla metr ode mě, stal se z mě mistr kamufláže. Vždycky jsem na talíři nechala třeba dvě lžičky kaše a zbytek nenápadně nahrnula do pytlíku. Potom jsem na sebe upozornila, a když se na mě dívala, snědla jsem tu kaši. Ona viděla, že jím a já druhý den vesele vyhodila pytlík po cestě do školy.
Přišlo mi to správné. Měla jsem pocit, že jím zdravě a tak akorát. Ani mě nenapadlo, že bych měla něco přidat, anebo odejít ze své rutiny. Tak to šlo dál a dál. Nejprve mi lidé říkali, že mi to sluší, ale později jen opakovali, ať víc jím a hlavně ať už nehubnu. Nesnášela tyhle řeči a nebrala si je k srdci. Vždyť, co oni o tom vědí. Bez tak mi závidí. Jednoho dne jsem si nedala pozor a vzala si volnější tričko. Táta si všiml mého vyčnívajícího obratle. Popadl váhu a donutil mě na ni stoupnout. 53. Od té doby jsem měla povinné vážení každý týden. Kilo dolů a musela bych prý k lékaři. Stále jsem pokračovala v občasném hladovění a pro pocit vzdoru zhubla ještě 6 kg. Vstávala jsem brzo ráno, abych do sebe nalila litry vody a schovávala po kapsách těžké předměty. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsem do sebe lila 3. litr vody a moje břicho křičelo, že už to nezvládne. Ale mně to bylo jedno. Raději bych, aby mi žaludek praskl, než aby naši zjistili pravdu. A tak jsem se dostala na 44kg.

53kg, v 17 vypadat na 13? Nedivím se, proč po mě chtěli občanku...

Mamka kvůli mně brečela strašně často, nechápala, co se děje. Ale až když jsem viděla babičku, jak pláče a prosí mě, že o mě nechce přijít, začalo mi to docházet. Nakonec jsem si začala uvědomovat, že ačkoliv jsem zhubla, stále jsem neměla tu nádhernou postavu, jakou bych chtěla. Pořád jsem si připadala tlustá jako s 80kg. Ještě abych si přišla krásná - vyčnívající obratle, vystouplý hrudní koš a kostnatá ramena, ohromná ztráta svalstva, zadek skoro nikde. Nemohla jsem sedět na zemi, ležet ve vaně. Často mi v kostech a kloubech křoupalo, kůže byla hrozně suchá a vlasy mi padaly neskutečným způsobem. Dokonce jsem si musela mezi košíčky podprsenky dávat kapesník, protože mě i kostice tlačily a zanechávaly modřiny.
50kg

Potom nastal asi půl rok léčení neléčení, kdy jsem dělala, že se snažím nabrat, ale když se podívám zpětně, tak to tak vůbec nebylo. Jídelníček jak při šílené dietě, pohyb hodiny denně. Až to tělo nevydrželo a dalo jasně najevo, že tohle už teda ne. A jak? O tom zase v příštím díle.


48kg (z nejnižší váhy nemám fotky)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cassey Cassey | Web | 6. března 2016 v 8:47 | Reagovat

Páni, to je šílené :o je dost hrozné, kam až poznámky nějaké hloupé ucitelky a taťkovi laskyplnné vtípky můžou dojít :( snad už se ti to nikdy nestane a dokážeš tentokrát zhubnout zdravou cestou :)

2 letmebebeautiful letmebebeautiful | 6. března 2016 v 18:40 | Reagovat

Smutné... to je prvníslovo co mě napadlo. Jsi statečná, že jsi se nakonec rozhodla s tím něco dělat a vím, že bych to teď neměla říkat, ale připadá mi to hrozně povědomé, měla jsem to trochu, ne-li více, podobné, ale to, co ti dělala ta učitelka je hrozné, tohle by se nemělo... Achjo, kdy si to lidi konečně uvědomí, že psychické zdraví je stejně důležité jako to fyzické... Moc ráda si přečtu pokračování:) Drž se!

3 Cassey Cassey | Web | 7. března 2016 v 8:48 | Reagovat

Spřátelím ráda, taky mě pobavilo, jak to máme podobné :D

4 littlebitofkristen littlebitofkristen | Web | 7. března 2016 v 10:20 | Reagovat

je to hrozný, nechápu, proč to ty holky dělaj a ještě to chtějí a dělají vše pro to aby tu "úžasnou" kamarádku anu měly u sebe.. dřív jsem to taky tak chtěla, díky bohu, že mi to nikdy nešlo, hladovění. I když přiznám se, občas bych nejradši vůbec nejedla..

5 Marlene Marlene | Web | 8. března 2016 v 19:12 | Reagovat

Život s anorexiou je peklo. Tá cesta s ňou je nekonečná a mučivá a predsa zvráteným spôsobom lákavá... držím ti palce, aby už nikdy nad tebou nevyhrala. A sebe tiež :)

6 Brixie Brixie | Web | 9. března 2016 v 22:01 | Reagovat

Já si naštěstí anorexii neprošla, ale občas jsem taky moc nejedla. Tyjo je fajn, že jsi se tak vypsala. Aji že jsi to doplnila fotkami :) těším se na další článek :) doufám, že teď už jen zdravě :)

7 Rezzy Rezzy | Web | 10. března 2016 v 11:03 | Reagovat

Tyjo, přečetla jsem to jedním dechem. A vzpomínala jsem na svoji zkušenost s anorexií. Taky jsem se dostala na 44kg... Mrzí mě, že sis tím taky prošla... ale co nás nezabije, to nás posílí :) Doufám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama